JIHOČESKÝ BĚŽECKÝ POHÁR
Nejbližší akce20. 04. 2024 (závod JBP)Běh na Kleť 01. 05. 2024 (závod JBP) Běh Údolím Vzdechů 2024 |
Nejlepší muži391 b. Gregor Jan381 b. Klimeš Petr 375 b. Profant Vladimír |
Nejlepší ženy394 b. Viskotová Alesja391 b. Černá Lenka 383 b. Vokálová Aneta |
Nejlepší týmy1889 b. CB First!1823 b. DINOS TT 1599 b. Běž / Buď z.s. | Nejpilnější závodník2 záv. Stach Michal2 záv. Meisl Petra 2 záv. Bělka Jakub |
Dne 25.10.2012 vyšel článek o našem běžci z JBP ...
Český Krumlov - Masér českokrumlovských fotbalistů Stanislav Jančář úspěšně uběhl horský ultramaraton na sto mil Magredi Mountain Trail v italských Dolomitech.
Absolvovat v jednom zápřahu od startu do cíle trasu sto šedesáti kilometrů v těžkém horském terénu, navíc s povinnou výbavou na zádech, to je pro běžného smrtelníka nepředstavitelná porce.
Přesto se v našem blízkém okolí pohybuje borec, který toto martyrium dobrovolně podstoupil a také úspěšně dokončil. Z horského ultramaratonu na sto mil, který se pod názvem Magredi Mountain Trail před několika málo dny konal v okolí italského alpského střediska Vivaro v Dolomitech, se vrátil atlet, vytrvalec a masér českokrumlovských fotbalistů v jedné osobě – Stanislav Jančář.
„Byla to pro mě jedna z výzev, které rád přijímám. Chtěl jsem si znovu vyzkoušet, co moje tělo vydrží. Horský ultramaraton jsem běžel vůbec poprvé a musím říci, že to byla opravdu „chuťovka". Ve srovnání letošní stovka v Novohradských horách proti tomu byla sranda," předesílá Stanislav Jančář a jedním dechem pokračuje: „Doma jsem běžel v jednom dni jedenáct hodin v kuse. Tady to bylo přes dvaatřicet hodin, tedy jeden a třetinu dne, navíc v nesrovnatelně složitějším terénu. V Dolomitech se na start postavilo dvaasedmdesát účastníků ze sedmi států a rovná třetina z nich vzdala, což jenom potvrzuje, že to opravdu nebyla žádná procházka."
Ve startovním poli bylo pět Čechů, z toho dvě ženy, a naše výprava byla po domácích Italech v závodě druhá nejpočetnější.
A jak se zástupce našeho regionu vůbec k tomuto závodu dostal?
„Z letoška z Novohradských hor mě znal Sam Straka, kterému vypadl jeho tradiční spoluběžec, a tak mě asi tři týdny před touto akcí oslovil, zda bych to nechtěl zkusit. A já na to kývl. Jak jsem říkal, takové akce jsou pro mě výzvou i testem, co vydržím. Známí si sice ťukají na čelo, nazývají mě bláznem, ale to se mi právě líbí."
Stoupání k nebi
A jaký byl průběh druhého ročníku závodu Magredi Mountain Trail na sto mil z pohledu samotného Stanislava Jančáře?
„Startovalo se v pátek v osmnáct hodin z městečka Vivaro. První dvacítka byla rovinatějším terénem, část vedla vyschlým kamenitým řečištěm. Už po první hodině jsme ale museli nasadit čelovky k osvícení trati. Po třech hodinách jsme se dostali do hor, kde se už střídal běh s chůzí. Tady měli výhodu zkušenější závodníci, kteří si do kopců pomáhali s trekovými holemi. Já a ještě asi dalších pět jsme je ale neměli. Na dvaačtyřicátém kilometru byla první občerstvovačka v horské chatě, kde byla možnost se převléci a doplnit energii v podobě teplého jídla a nápojů," přibližuje první čtvrtinu Stanislav Jančář.
Naše želízko opouštělo chatu hodinu po půlnoci v tříčlenné mužské české skupině.
„Na druhou zastávku v malém městečku na 78. kilometru jsme po seběhu z hor dorazili už za světla. Po půlhodině jsme vyrazili dál, stále ve třech. V polovině trati pak přišel velice těžký úsek, kdy jsme na třech kilometrech vystoupali až do výšky patnácti set metrů, pak šli po hřebeni a následoval sestup do údolí, kde u přehrady byla další krátká zastávka. Odtud jsme už šli jen ve dvojici se Samem Strakou. Prošli jsme dva silniční tunely, kde na nás celou dobu kapala voda. V půl šesté odpoledne, tedy po téměř čtyřiadvaceti hodinách, jsme se na další zastávce znovu převlékli a dostali do sebe teplé jídlo. Sam pak už vyrazil chvíli přede mnou a já byl na trati poprvé osamocený. V tu chvíli jsem už začal pociťovat značnou únavu, ale dál mě hnala vidina zdolání stovky mil a teplé postele. Za hodinu se znovu setmělo a já už měl v nohách víc než sto dvacet kilometrů. Dalším „zajímavým" úsekem bylo nekonečné stoupání po silnici mezi sto třicátým a sto třicátým šestým kilometrem. Osm stovek výškových metrů nahoru, kolem dokola jen les a tma. V tu chvíli jsem měl pocit, že stoupám k nebi. Z vrcholu se pak šlo dolů po mokrých kamenech a trávě. Tady už únava byla taková, že každý krok byl více méně utrpením. Zdálo se mi, že při každém pohybu mi někdo opakovaně bodá nůž do stehen," vrací se k nejtěžším momentům předlouhého závodu Stanislav Jančář.
Poslední úsek alpského trmácení pak viděl náš zástupce takto: „Závěrečné krátké občerstvení a zastávka byly třináct kilometrů před cílem. Byla půlnoc a já už střídal jen klus s chůzí, protože moje tělo bylo natolik vyčerpané, že jsem nebyl schopný souvislého běhu. Hlava mi přesto říkala: „musíš dorazit do cíle, jinudy cesta nevede!" Před druhou hodinou ranní jsem už byl na kraji Vivara a do cíle zbýval asi kilometr. Vidina konce mi potom vlila do žil poslední zbytky energie. Závěr jsem v euforii dokončil zase během. V cíli už na mě čekal Sam Straka, který dorazil šest minut přede mnou."
Závod dokončilo celkem osmačtyřicet borců. Vítěz byl v cíli za úctyhodných jedenadvacet hodin, poslední dva pak celou trať absolvovali za více než čtyřicet hodin. Stanislav Jančář jako druhý z Čechů obsadil celkové dvaadvacáté místo ve výsledném čase 32 hodin a 14 minut.
Další výzvy
Na dotaz, zda by šel do podobné zkoušky vůle znovu, Stanislav Jančář jasně říká: „Hned po závodě bych dotyčného asi poslal někam... Bylo to utrpení, ale teď s odstupem si říkám, že bych si to klidně příští rok zopakoval. Musel bych se ale lépe připravit, abych celou trať absolvoval pod třicet hodin. Letos jsem do toho šel z voleje, prakticky bez pořádného tréninku. O to víc mě ale výsledek překvapil. A moje tělo se také zotavilo překvapivě rychle. Už se těším na sobotu sedmadvacátého října, kdy se v Plzni běží silniční závod na sto kilometrů jako mistrovství republiky. Tam chybět nebudu," nedopřeje si oddechu Stanislav Jančář.
A jaké jsou plány krumlovského vytrvalce do budoucna?
„Líbí se mi pokoušení nových limitů, na což jsou tyto ultramaratony ideální. V normálním maratonu je za tři hodiny hotovo, tady si to užíváte nesrovnatelně déle. Navíc u nás není podobných „bláznů" tolik, takže můžete relativně zasvítit, i když nejste žádná hvězda. Starty na podobných akcích jsou ale vždy o penězích. A tady musím poděkovat Martinu Špátovi a Janu Kneiflovi, bez jejichž pomoci bych třeba naposledy v Dolomitech startovat nemohl. A co bude příští rok? Spíše se budu soustředit na domácí akce. Na Moravě se v létě poběží sedmidenní etapový závod, každý den uběhnete jeden maraton. To mě láká. V kalendáři pak mám i stodvacetikilometrový běh po kopcích kolem Prahy. Tyto laufy jsou hodnocené, získáváte na nich kvalifikační body a když jich máte potřebný počet, tak se můžete přihlásit na asi nejtěžší ultramaratonskou „rasovinu" v okolí Mont Blancku. Uvidíme, možná..." uzavírá naše zastavení Stanislav Jančář.
Autor: Karel Vosika
Stando za celý JBP blahopřeji ...