JIHOČESKÝ BĚŽECKÝ POHÁR
Šumavský šutr je klasika - 21km okruh z Churáňova na Popelnou a zpět, který si můžete dát jednou, dvakrát nebo třikrát - všechny vzdálenosti za sympatickou cenu 350,-. Když už člověk investuje tu částku, tak proč si neužít celé tři okruhy, když poměr cena/vzdálenost udává, že kilometr běhu vyjde na 6 korun :-)
Ráno jsem si dal klasickou snídani šampionů (rohlík s paštikou) a dobaloval věci. Trochu překvapila aktuální předpověď - na Šumavě 3 až 5 stupňů, dešťové a sněhové přeháňky. Ta poslední část se mi úplně nelíbila, ale rukavice bych stejně nenašel tak vyrážím bez nich.
Na Churáňově jsem 45 minut před startem a předpověď úplně nelhala - cestou bylo i osm stupňů, ale tady je to o pět méně a k tomu ledový vichr. Vyzvedávám číslo a jdu se do tepla převlékat. Rohoduji se pro 3/4 kraťasy, tílko a termotriko. Na nohy ještě kompresky - ne kvůli stažení svalů, ale hlavně kvůli teplu. Do malého batohu strkám další suché oblečení, pásek s flaštičkami a pár věcí. Budu ho mít na startu a po okruhu z něj chci doplnit zásoby. Řídím se heslem, že je pořádek pro blbce a inteligent zvládne chaos a doufám že při závodu najdu co potřebuju :-) Na start jdu s jedním energo gelem a toaletním papírem (to je prostě základ :-)
Na naši trasu přihlášeno 39 lidí, ale vystartuje nás jen 30. Před startem si ještě povídáme s ostatními, kteří startují za dvě hodiny do jednoho okruhu. Nějak se dostáváme i na oblečení a na mé přiznání o tom že mám běžecké bezešvé prádlo, Linda zkušeně komentuje: "to se ti bude hodit, až ti dojde toaleťák - nebude tě to škrábat" :-)
Konečně start - vyrážíme, běžíme 20 vteřin, když se ozve startovní výstřel - trošku netradiční, ale pobaví to. První část se běží po lesních cestách kde je proti jiným ročníkům dost bahna a louží. Všichni kličkují a skáčou a nikdo se nechce namočit už na začátku. Běžím s Jirkou, se kterým máme podobné časy s pro něj je to také ultra premiéra. Příjemně to ubývá, a když se po chvíli kouknu na GPS tak vidím, že 3 km za náma a 60 km zbývá - jsme plni energie takže to nezní tak hrozně.
S Jirkou běžíme vyrovnaným tempem, sem tam někoho předběhneme a u toho docela dost kecáme - stihneme probrat letošní závody, předchozí sporty a tréninky. Jako loni mi trochu zkazí náladu, že Jirka má měsíčne naběháno tolik jako já za čtvrt roku (300km vs 100km/měsíc). Ale pak se utěšuju tím, že pokud dokončím tak budu mít za sebou dvě třetiny měsíčního plánu a on jen jednu pětinu :-)
Občerstvovačku na jedenáctém km vezmeme jen rychle - dám si necelou decku jonťáku a k tomu dvě sušenky - esíčka. Zase chvílema kecáme a blížíme se ke konci druhého kola. 300 metrů od cíle se ozve startovní výstřel běžců na jedno kolo. Jirka na mě v cíli mávne, ať běžím sám, že má nějakou krizi. Lehce posvačím, napiju, z batůžku vytáhnu nový gel a zpět na trať. Přichází jedno delší stoupání a těsně před vrcholem přes cestu padlý obrocský smrk. To je překážka, kterou tentokrát hravě člověk přeskočí, za dalších 21 kilometrů přeleze a za dalších 21 kilometrů bude upřímně nenávidět. Pak hurá dolů z kopce a po rovinkách - jde asi o nejrychlejší část okruhu, kde se dá nahnat čas a ušetřit energie. Těsně před cílem se doběhne ke sjezdovce a hurá po ní a vedle ní přímo nahoru. Naštěstí to není tak dlouhé a člověk je na parkovišti u startu. První kolo za 2 hodiny dvě minuty - o pár minut rychlejší než jsem chtěl.
Tentokrát už běžím celou dobu sám a po 2 km začínám předbíhat závodníky, kteří jdou jedno kolo. Slušnost nade vše takže se vždy slušně pozdravíme a oni v úzkých místech ustupují z trasy, abysme nemuseli zpomalovat. Začíná kličkovací a kamenitý úsek podél potoka. V jedné zatáčce mne to trošku vynáší, takže se chytám blízké břízky - nohy a hlavu mám nad zemí, ale zadek už je nad vodou. V další zatáčce opět trochu vylétávám a rozhodnu se kapku zpomalit. Je to divné ale pořád se běží skvěle (cca 30 kilometrů za mnou) a nic nebolí, jen nepatrně cítím unavená stehna.
Cestou potkávám rodinku na výletě - než proběhnu kolem tak se tatínek ptá, jestli běžíme desítku. Odpovím, že 21km okruh, což ho trochu vyleká. Když řeknu, že ho běžíme třikrát, nechce si dál povídat. Kolem 36. km dobíhám závodnici, která se chytne a běží se mnou - nejprudší části kopců vycházíme a zbytek běžíme bez přestávek. Ke konci okruhu už říká, že má dost ať pokračuju, aby mně nebrzdila, ale doběhneme spolu až pod cíl a v poslední části sjezdovky mi o pár metrů uteče a dokončí závod.
Druhé kolo za dvě hodiny a osm minut - opět rychlé a čekám, jak si to odskáču v poslední části. Na občertvovačce sice inteligent zvládá chaos, ale zjišťuje, že hlavní flašku s pitím někde zapomněl :-) Připínám si jen pásek s 2x170ml pití a jedním gelem a startuju vstříc světlým zítřkům. Počasí je celou dobu pořád dost proměnlivé - chvíli svítí sluníčko a potíme se a za dvě minuty zataženo a přeháňky. Do toho celou dobu nepříjemně studený vítr takže většinu cesty mi přijde zima.
Na trase už moc lidí není, takže je to samotka. Kousek za stadiónem předbíhám staršího chlapíka, kterému už se moc nechtělo do třetího okruhu a o pár kilometrů beru dalšího. Míjím místo kde jsem si předtím říkal že zbývá 60km... tak teď už jich je jen 18. Na kilometru číslo 46 pípne GPS a oznámí mi, že poslední km trval 6:15 (bylo to trošku do kopce) a pak to baterie zabalí a hodinky se vypínají.
Beru dalšího běžce a pak cestou do kopce ještě jednoho - zeptám se ho jak to jde - asi ne podle jeho představ, protože už ani nemluví. Na vrcholu kopce zpomaluju a dávám poslední gel. Při tom mě dotahuje závodník, kterého jsem bral před pár minutami a který se stále držel za mnou. Srovnáme rychlost a jdeme spolu. Ptám se na čas a říká, že míříme k sedmi a půl hodinám. Přijde mi to moc, protože běžíme svižně a myslím, že musíme být rychlejší. Jsme u posledního občerstvení na trase. Beru si tři esíčka a dolévám si pití do opasku. Pokračujeme - víte že dvě esíčka, když si je šetříte, vydrží i dva kilometry? :-)
Běžíme spolu dále, jsem nepatrně rychlejší do kopců a tak většinou táhnu. Rád bych se mu utrhl, ale moc to nejde. Zkouším do kopců vyrážet a on pokaždé něco zabrumlá a chytne se. Trasa je teď už častěji do kopce takže mám dost příležitostí, ale chlapík se pořád drží. Zkouším to častěji a stále bez úspěchu. Vybíháme jeden větší kopec a dostanu nápad: když to nejde nahoru, tak to půjde dolů. Z kopce zkouším zrychlit - začínáme na tempu pod šest minut a stále funí za mnou. Je to více z kopce takže jěště zrychlíme, tempo už je kolem 4:30 a on se nechce pustit. Blíží se konec kopce, ale běží se dobře, tak i na rovince zkouším držet co nejvyšší rychlost a doufám, že to konečně vzdá. Ani náhodou. Dobíháme na konec rovinky a máme za sebou hodně svižný kilometr a půl. Doběhne a po zpomalení řekne, že to bylo hodně rychlé. Přiznám se, že se mi běží skvěle a tak si jen užívám, že můžu běžet rychle z kopců než přijde poslední výstup.
Zase se rozbíhám a čekám, že se připojí. A najednou je za mnou ticho - ani nezkusil se rozeběhnout. Mám radost a raději ještě zrychluju, aby byla mezi námi co největší mezera. Ohlížím se a po chvíli mám náskok 100 metrů. Běžíme rovinky a pak poslední slušný seběh (ten potom je spíš skákání po kamenech) - mám radost že je pryč, ale pro jistotu se zase vracím na závodní tempo a běžím, co to jde. Maličko mi to zkomplikuje několik blokuntých žeber (vzniklo to při seběhu) takže se nemůžu úplně nadechnout. Zkouším zrychlit i na rovinkách a jednou ho zahlédnu asi 200 metrů za mnou. Do cíle necelé tři kilometry - to už musím udržet.
Probíháme dvakrát lesík a dvě poslední louky než přijde výběh kolem sjezdovky, parkoviště a pak cíl. Chlapík je tvrďák (nebo já v háji) a trochu se blíží. Nechci se nechat předběhnout kousek před cílem a zkouším zrychlit, ale už cítím, že je to špatně. Do cíle 700 metrů a už je tak 70 metrů za mnou. Větší rychlost už moc nedávám, protože tělo začíná stávkovat - začínají mě brnět prsty a celé dlaně protože se tělo brání a posílá více krve do nohou. Jsme ve třetině kopce a chlapík je zase blíž. Přemlouvám se na další zrychlení - teď už to není běh ale jen rychlejší chůze do kopce. Brnění v rukou je intenzivnější. Už nejde tolik kyslíku do svalů a přijde mi, že se hrozně vleču. Poslední pokus o zrychlení, i když vím jak moc je to na hraně. Odpadl problém s brněním rukou, protože teď už ruce necítím až po lokty. Začíná mi hučet v uších, a když zrychlím tak se motá hlava. Ale konečně vidím na rovinku přes sjezdovku - 15 metrů přes ní, pak 20 metrů do kopce, přes silnici, bránou na stadion a cíl. Nevím, čím se ten člověk nadopoval, ale už je za mnou necelých deset metrů. Dávám poslední běh na rovince, abych mu zmizel, ale hned na jejím konci dostávám stopku. Sice chybí do konce kousíček, ale ještě pár metrů v podobném tempu a vím, že zůstanu ležet na zemi. Vzdávám to a chlapíkovi, který mně vzápětí vezme, stihnu pogratulovat. Dojdu k silnici, kde už je pár diváků a brácha mě upozorní, že je za mnou první žena v pořadí, kterou jsem přebíhal v prvním kole - trošku jsem se vydýchal, takže už ji dokážu uhlídat a dobíhám pár vteřin před ní (později se dozvídám, že to je Katka Kašparová - momentálně nejlepší češka na ultrazávodech, Kdybych byl ženská tak bych byla ošklivá, ale první :-)
V cíli se rozhodnu vyrabovat občerstvení co je ještě k dispozici. Čas je prý pod 6:45:00 (nakonec 6:42:40). Brácha byl přesně o hodinu rychlejší a suverénně vyhrál (druhý běžec měl ztrátu 11 minut). Chlapík, se kterým jsem zápasil, v cíli zjistí, že díky mé snaze mu utéct, má posledních 10 km nejrychlejších z celého závodu :-)
Později dorazí výsledky - z třiceti startujících, dokončilo dvacet (slušná úmrtnost) a smskou přijde zpráva, že jsem skončil desátý celkově. Když tak o tom přemýšlím, tak celý závod byl na pohodu, žádná zásadní krize, nic nebolelo i únava nastupovala pomalu a dalo se to. Po odstrojení zjišťuju, že na ponožkách tentokrát žádné krvavé skvrny, pouze jedno nové malé tetování nad zadkem (i bezešvé prádlo dokáže po pár km dobře prodřít kůži, když si ho špatně obléknete).
Malý tip na závěr: pokud chcete shodit nějaké to kilo a to rychle - můžu doporučit tento závod - po zvážení doma zjišťuji, že jsem přesně o dvě kila lehčí.
A tip na závěr co opravdu nedělat: když jedete ze závodu autem a zebou vás nohy, nepouštějte topení naplno a nezouvejte si po sedmi hodinách v mokru boty - nebo vás to přinutí vystoupit :-)
| 2020-06-17 09:35:24 | Tomáš Macek | Šumavský šutr 2017 |
| 2019-12-07 21:07:55 | Lukáš Rokos - Třeboň | JKM - Slavnostní vyhlášení |