nahoru
facebook newsletter hledání kontakt

JIHOČESKÝ BĚŽECKÝ POHÁR JIHOČESKÝ BĚŽECKÝ POHÁR


Nejbližší narozeniny

23.11. Klein Pavel
23.11. Troják Michal
24.11. Círal František
26.11. Brabec Vladimír
27.11. Míková Jiřina
27.11. Krausová Aneta
30.11. Šítalová Kateřina
1.12. Smrž Matěj
1.12. Staněk Matyáš
2.12. Nováčková Dana
3.12. Hoffmannová Veronika
4.12. Wernerová Dita
6.12. Gregor Rosťa
8.12. Pán Jan


Nejbližší akce

25. 11. 2017 (závod JBP)
GP vytrvalců - K. Újezd

02. 12. 2017 (není v JBP)
Mikulášský běh

26. 12. 2017 (závod JBP)
Štěpánský běh Prachatice


Nejlepší muži

1615 b. Csirik Jiří
1615 b. Soukup Josef
1579 b. Chlup Tomáš

Nejlepší ženy

1660 b. Chlupová Tereza
1629 b. Rechtoriková Linda
1612 b. Tomášová Gabriela

Nejlepší týmy

4782 b. ToTeMa Tým
4680 b. MALIDA Optimum
4670 b. TC Dvořák Elite

Nejpilnější závodník

16 záv. Brossaud Jack
14 záv. Šimek Miroslav
13 záv. Gazda Martin

Rozhovor se Standou Jančářem

28.11.2012

 

Dne 25.10.2012 vyšel článek o našem běžci z JBP ...

Český Krumlov - Masér českokrumlovských fotbalistů Stanislav Jančář úspěšně uběhl horský ultramaraton na sto mil Magredi Mountain Trail v italských Dolomitech.

Absolvovat v jednom zápřahu od startu do cíle trasu sto šedesáti kilometrů v těžkém horském terénu, navíc s povinnou výbavou na zádech, to je pro běžného smrtelníka nepředstavitelná porce.

Přesto se v našem blízkém okolí pohybuje borec, který toto martyrium dobrovolně podstoupil a také úspěšně dokončil. Z horského ultramaratonu na sto mil, který se pod názvem Magredi Mountain Trail před několika málo dny konal v okolí italského alpského střediska Vivaro v Dolomitech, se vrátil atlet, vytrvalec a masér českokrumlovských fotbalistů v jedné osobě –  Stanislav Jančář.

„Byla to pro mě jedna z výzev, které rád přijímám. Chtěl jsem si znovu vyzkoušet, co moje tělo vydrží. Horský ultramaraton jsem běžel vůbec poprvé a musím říci, že to byla opravdu „chuťovka". Ve srovnání letošní stovka v Novohradských horách proti tomu byla sranda," předesílá Stanislav Jančář a jedním dechem pokračuje: „Doma jsem běžel v jednom dni jedenáct hodin v kuse. Tady to bylo přes dvaatřicet hodin, tedy jeden a třetinu dne, navíc v nesrovnatelně složitějším terénu.   V Dolomitech se na start postavilo dvaasedmdesát účastníků ze sedmi států a rovná třetina z nich vzdala, což jenom potvrzuje, že to opravdu nebyla žádná procházka."

Ve startovním poli bylo pět Čechů, z toho dvě ženy, a naše výprava byla po domácích Italech v závodě druhá nejpočetnější.

A jak se zástupce našeho regionu vůbec k tomuto závodu dostal?

„Z letoška z Novohradských hor mě znal Sam Straka, kterému vypadl jeho tradiční spoluběžec, a tak mě asi tři týdny před touto akcí oslovil, zda bych to nechtěl zkusit. A já na to kývl. Jak jsem říkal, takové akce jsou pro mě výzvou i testem, co vydržím. Známí si sice ťukají na čelo, nazývají mě bláznem, ale to se mi právě líbí."

Stoupání k nebi

A jaký byl průběh druhého ročníku závodu Magredi Mountain Trail na sto mil z pohledu samotného Stanislava Jančáře?

„Startovalo se v pátek v osmnáct hodin z městečka Vivaro.  První dvacítka byla rovinatějším terénem, část vedla vyschlým kamenitým řečištěm. Už po první hodině jsme ale museli nasadit čelovky k osvícení trati. Po třech hodinách jsme se dostali do hor, kde se už střídal běh s chůzí. Tady měli výhodu zkušenější závodníci, kteří si do kopců pomáhali s trekovými holemi. Já a ještě asi dalších pět jsme je ale neměli. Na dvaačtyřicátém kilometru byla první občerstvovačka v horské chatě, kde byla možnost se převléci a doplnit energii v podobě teplého jídla a nápojů," přibližuje první čtvrtinu Stanislav Jančář.

Naše želízko opouštělo chatu hodinu po půlnoci v tříčlenné mužské české skupině.

„Na druhou zastávku v malém městečku na 78. kilometru jsme po seběhu z hor dorazili už za světla. Po půlhodině jsme vyrazili dál, stále ve třech. V polovině trati pak přišel velice těžký úsek, kdy jsme  na třech kilometrech vystoupali až do výšky patnácti set metrů, pak šli po hřebeni a následoval sestup do údolí, kde u přehrady byla další krátká zastávka. Odtud jsme už šli jen ve dvojici se Samem Strakou. Prošli jsme dva silniční tunely, kde na nás celou dobu kapala voda. V půl šesté odpoledne, tedy po téměř čtyřiadvaceti hodinách, jsme se na další zastávce znovu převlékli a dostali do sebe teplé jídlo. Sam pak už vyrazil chvíli přede mnou a já byl na trati poprvé osamocený. V tu chvíli jsem už začal pociťovat značnou únavu, ale dál mě hnala vidina zdolání stovky mil a teplé postele. Za hodinu se znovu setmělo a já už měl v nohách víc než sto dvacet kilometrů. Dalším „zajímavým" úsekem bylo nekonečné stoupání po silnici mezi sto třicátým a sto třicátým šestým kilometrem. Osm stovek výškových metrů nahoru, kolem dokola jen les a tma. V tu chvíli jsem měl pocit, že stoupám k nebi. Z vrcholu se pak šlo dolů po mokrých kamenech a trávě. Tady už únava byla taková, že každý krok byl více méně utrpením. Zdálo se mi, že při každém pohybu mi někdo opakovaně bodá nůž do stehen," vrací se k nejtěžším momentům předlouhého závodu Stanislav Jančář.

Poslední úsek alpského trmácení pak viděl náš zástupce takto: „Závěrečné  krátké občerstvení a zastávka  byly třináct kilometrů před cílem. Byla půlnoc a já už střídal jen klus s chůzí, protože moje tělo bylo natolik vyčerpané, že jsem nebyl schopný souvislého běhu. Hlava mi přesto říkala: „musíš dorazit do cíle, jinudy cesta nevede!" Před druhou hodinou ranní jsem už byl na kraji Vivara a do cíle zbýval asi kilometr. Vidina konce mi potom vlila do žil poslední zbytky energie. Závěr jsem v euforii dokončil zase během. V cíli už na mě čekal Sam Straka, který dorazil šest minut přede mnou."

Závod dokončilo celkem osmačtyřicet borců. Vítěz byl v cíli za úctyhodných jedenadvacet hodin, poslední dva pak celou trať absolvovali za více než čtyřicet hodin. Stanislav Jančář jako druhý z Čechů obsadil celkové dvaadvacáté  místo ve výsledném čase 32 hodin a 14 minut.

Další výzvy

Na dotaz, zda by šel do podobné zkoušky vůle znovu, Stanislav Jančář jasně říká: „Hned po závodě bych dotyčného asi poslal někam... Bylo to utrpení, ale teď s odstupem si říkám, že bych si to klidně příští rok zopakoval. Musel bych se ale lépe připravit, abych celou trať absolvoval pod třicet hodin. Letos jsem do toho šel z voleje, prakticky bez pořádného tréninku. O to víc mě ale výsledek překvapil. A moje tělo se také zotavilo překvapivě rychle. Už se těším na sobotu sedmadvacátého října, kdy se v Plzni běží silniční závod na sto kilometrů jako mistrovství republiky. Tam chybět nebudu," nedopřeje si oddechu Stanislav Jančář.

A jaké jsou plány krumlovského vytrvalce do budoucna?

„Líbí se mi pokoušení nových limitů, na což jsou tyto ultramaratony ideální. V normálním maratonu je za tři hodiny hotovo, tady si to užíváte nesrovnatelně déle. Navíc u nás není podobných „bláznů" tolik, takže můžete relativně zasvítit, i když nejste žádná hvězda. Starty na podobných akcích jsou ale vždy o penězích. A tady musím poděkovat Martinu Špátovi a Janu Kneiflovi, bez jejichž pomoci bych třeba naposledy v Dolomitech startovat nemohl. A co bude příští rok? Spíše se budu soustředit na domácí akce. Na Moravě se v létě poběží sedmidenní etapový závod, každý den uběhnete jeden maraton. To mě láká. V kalendáři pak mám i stodvacetikilometrový běh po kopcích kolem Prahy. Tyto laufy jsou hodnocené, získáváte na nich kvalifikační body a když jich máte potřebný počet, tak se můžete přihlásit na asi nejtěžší ultramaratonskou „rasovinu" v okolí Mont Blancku. Uvidíme, možná..." uzavírá naše zastavení Stanislav Jančář.

Autor: Karel Vosika

Stando za celý JBP blahopřeji ... 


O POHÁRU ZÁVODY JBP OSTATNÍ ZÁVODY DETAILNÍ VÝSLEDKY SEZNAM ČLENŮ KONTAKT
© 2017 JIHOČESKÝ BĚŽECKÝ POHÁR